Sándor Eleonóra (szerk.): Fórum spoločenskovedná revue 2010 (Somorja, 2010)
Štúdie
114 Attila Simon se obcím korespondence jednojazyčné v jejich jazyku a to jako puvodní znení, nikoli pouhý preklad. Štátni ústavy a podniky - mezi nimiž zaujímají hlavní místo štátni dráhy a pošty - podrobují se v osnové pŕedpisúm o úŕadování vjazycích jiných národností, jaké platí pro soudy, úrady a orgány štátni; presto že ustanovení čl. 7 smlouvy Saint- Germainské, „aby pŕľslušníkúm jiného jazyka než československého byla poskytnutá pŕiméŕená možnost užívati pred soudy svého jazyka", nevztahuje se na štátni podniky a ústavy. Krómé toho osnova nejen že staví štátni podniky a ústavy co do povinnosti k jazykúm jiným národnosti na roveň soudúm, úŕadúm a organúm, nýbrž pŕipouštľ nad to iešté jazyky ty i v jiných pŕípadech, když toho žádá zŕetel na potrebu provozu zvlášté po stránce odborné a obchodní. Úprava tato znamená úplný prevrat dosavadního právního stavu, neboť tam, kde dosud nebylo žádného práva - a podie cit. článku 7 smlouvy Saint-Germainské býti nemuselo - poskytuje se nyní víc, než platí pro soudy i úrady a orgány. Ustanovení osnovy, že pri použití jazyka československého spolu s jiným jazykem bude jazyk štátni vždy na prvním miste, je odúvodneno krómé toho, že jde o jazyk štátni, oficielní, prostou skutečností, že k jazyku československému prísluší 66,91% obyvatelstva štátu, k jazyku némeckému 22,32%, k jazyku maďarskému 4,78%, k jazyku ruskému /maloruskému/ 3,79% a k jazyku polskému 0.57%. Samosprávným úŕadúm, zastupitelským sborúm a verejným korporacím pŕiznává se nyní primo v ústavním zákoné právo ustanoviti si jednací jazyk. Dosud bylo právo to pŕiznáno vládním naŕízením jazykovým č. 17/1926 Sb.z. a n., a to jen úŕadúm mľstní samosprávy a nékterým verejným korporacím. Nejde arciť o neobmezené sebeurčovací právo jazykové, které podie zkušenosti vedlo ke zvúli a ohrožovalo spoŕádané úradování. V dúvodové zprávé k jazykovému zákonu z roku 1920 bylo podrobné vyloženo, z jakých dúvodú není možno poskytnouti neobmezené sebeurčení ve vécech jazykových. Dúvody ty trvají dosud. Osnova však obmezení podstatne uvolňuje. Na pŕ.: Nebude nemožno, aby obec, která nemá ani 20% obyvatelstva jiného jazyka, ustanovila si svým usnesením za jednací jazyk také tento jiný jazyk, prípadné alespoň pro nékteré úkony; obcím, ve kterých je aspoň 20% obyvatelstva jiné národnosti než československé, ukládá se primo v zákoné povinnost vydávati vyŕízení i v tomto jazyku, kdežto dosud to bylo jen privilegiem prajazyk československý; jednostranné výsady jazyka československého se odstraňují nebo zmenšují i vjiných pŕípadech; všeobecná zmocňovací klausule §u 8 zákona /že „moc výkonná upraví v duchu zákona užívání jazykú pro samosprávné úrady, zastupitelské sbory a verejné korporace“/ se ruší. Zmocnéní tomu se vytýká, že jazykovou úpravu úplné odňalo zmĺnéným samosprávným orgánúm a dalo ji vládé. Ponévadž však jazykový zákon má podie §u 129 ústavní listiny obsahovati toliko zásady a je zákonem jen rámcovým, nelze se bez zmocnénľ k další úpravé druhotnými normami obejíti. Zmocnéní, která proto musí býti do zákona pojata, mají však obmezenéjší rozsah a jsou dána pro specielní prípady. Nékterá ustanovení pŕejímají se do zákona z vládního naŕízení jazykového č. 17/1926 Sb.z. a n. Disposice ta má ten dúležitý význam, že se dotčeným normám propújčuje kvalita normy ústavní. Tím vyhovuje se prednesenému požadavku némeckých mluvčích, aby jazykové výhody byly pokud možno zakotvený /verankert/ už v zákoné samém.
