Jariš, Milan: Intelligenti; Q 664

- 31 Děda Jana Sehnout Jana Sehnout J ari a Sehnout Inu, holt protekce. (bere sklenku). Mám vám nalít? Počkejte, Haničko, posaďte se, sem tak. . (Jana sedá na okraj lůžka.) Byl tu u mě doktor Kabeš. Pikal: nic se neboj, Karle^ z nejhoršího už jsi venku. To, povídal, můžeš poděkovat jen

vsestře Haničce, že se o tebe tak starala. Teď, povídal, půjdeš na doléčení do lázní a budeš zase chlapík. A víte, mně se tak hned ulehčilo. Já se strašně těším. Já začnu pracovat, víte a nechám úplně pití. Tu láhev můžete ?ined odnést ... (Jana poslouchá nejprve překvapeně, pak vstane a potlačuje slzy.) Ale copak, copak? Slzička? Ne, ne, mám radost ... Nelžete, Haničko, vždyt vy to neumíte. A nezlobte se na mě. Víte, to já jsem si na vás musel ověřit, jak to se mnou doopravdy je. (Bere láhev.) Tak tedy to poslední pomázání ... Haničko, podejte mi ruku. (Jana podává ruku, druhou si utírá oči.) (Sehnout jí líbá ruku.) Děkuji vám, sestro Haničko, to patřilo k mým posledním přáním. Vy pořád nějak zlobíte. (Jde ke skříni, otevře ji a nonoří se do otevřených křídel dveří.

1 (sleze s lůžka, vratce a vrávoravě jde s láhví v ruce k Nemastovi). Zapijem to, kamarádi, naposledy to zapijem! Jana Ale, pane Sehnout, to přece nesmíte!