Visegrád 1335 (Budapest, 2009)
The Congress of Visegrád by György Rácz
Visegrádský sjezd Visegrád je malebné městečko ležící v největším záhybu staré řeky Dunaje. Podle svědectví historických pramenů se tady na podzim roku 1335 konal visegrádský sjezd králů neboli mezinárodní konference, na níž panovníci tehdejších středoevropských království řešili problémy svých zemí. Na Visegrádě proto, že právě zde ve 14. století sídlil iniciátor sjezdu, uherský král Karel I. z Anjou a jeho dvůr. Visegrád vybudoval na vrcholu strmé skályjiž uherský král Béla IV. v padesátých letech 13. století, v době, kdy zemi sužovaly tatarské nájezdy. Hrad měl sloužit jako útočiště před dalšími nepřátelskými vpády. Strategický význam místa takřka vybízel k tomu, aby král Visegrád rozšířil o obytnou věž (vodní hrad), umístěnou blízko břehu Dunaje, a o hradby v údolí, spojující hrad s věží, čímž vytvořil mohutný opevněný areál. Pojmenování Visegrád má ale starší kořeny. Je slovanského původu a znamená vysoko stojící hrad neboli Vyšehrad. Jmenovalo se tak hradiště, které stálo na sever od dnešního Visegrádu, na jednom nižším kopci. Tehdejší slovanští obyvatelé je vystavěli z římské pevnosti a bylo užíváno jako županské sídlo, které později úplně zaniklo. Zůstaljen název Vyšehrad, který převzali i Maďaři. Vesnice na úpatí hory, osídlená německými kolonisty v druhé polovině 13. století, se velmi rychle stala městem díky tomu, že uherský král Karel I. z Anjou po porážce zemských pánů v roce 1323 přemístil svoje sídlo z Temešváru do Visegrádu. Zde také sídlily nejvyšší soudy a královské úřady. Úchvatný celek krajiny a architektury se zdál Karlovi z Anjou nejvhodnějším k tomu, aby na úpatí hory zahájil stavbu panovnického centra, jednoho z nejdůležitějších ve střední Evropě 14. století. Archeologický výzkum budov „dolního” královského paláce, zaniklého v osman- ském období, trvá od roku 1934. Archeologové našli základy hradu, který postavili Anjouovci a v němž se v roce 1330 odehrál i pokus o atentát na Karla I. V roce 1335 byly hrad i město Visegrád již dostatečně výstavné a reprezentativní, aby mohly přijmout českého krále Jana Lucemburského, jeho syna a dědice moravského markraběte Karla, polského krále Kazimíra II. Velikého, Rudolfa I. Saského, slezského knížete Boleslava III. Lehnicko-Břežského a reprezentanty Řádu György Rácz 31
