Perkár, Martin - Simon Attila - Tokárová, Zuzana: Cena víťazstva. Odvlečenie obyvateľov z územia Československa, Maďarska a Poľska do Sovietskeho zväzu v rokoch 1944-1945 (Šamorin-Košice, 2017)
Jan Dvořák: Zavlékáni československých občanu z dnešního územi České republiky do SSSR po roce 1945
48 I Jan Dvoŕák Bëhem krátké doby tak bylo zadrženo zejména nëkolik desítek pŕedních osobností z rad ruských a ukrajinských emigrantských kruhú, mezi nimi vysocí dústojníci československé branné moci, vysokoškolští učitelé i študenti, lékaŕi, významní techničtí odborníci, úŕedníci československé štátni a verejné správy i podnikatelé. Stejné postiženi byli i nékteŕí podkarpatoruští politici, ale i osoby české národnosti (napŕ. čeští reemigranti z Ruska), které se z nëjakého dûvodu znelíbily Rudé armádé nebo byly zatčeny na základé udání.15 Již bylo uvedeno, že o púsobení Smerš v osvobozeném Československu se dochovaly jen velmi kusé informace. Jediným známým bezprostŕedním svëdectvim jsou právé vzpomínky M. Mondiče. Nájdeme v nich detailní popis zatýkání a výslechú, jichž se stal svëdkem. Nejen jeho deníkové zápisky, ale i vzpomínky príbuzných zatčených dokládají, že postup zatýkacích kománd byl velmi sofistikovaný. Ve vétšine pŕípadú totiž k zatýkání v pravém smyslu slova nedocházelo. Z domácího prostredí nebo z pracovišté byly obeti vylákány pod ražnými záminkami (bylo treba néco pŕečíst, pŕeložit, vysvétlit nebo ukázat cestu). Rodina bývala ujišťována, že si nemusí délat starosti, že to nebude dlouho trvat. Trvalo to však nejméné dlouhých deset let, množí se dokonce nikdy nevrátili a o jejich osudu není nie známo. Vetšina ruských a ukrajinských emigrantú byla brzy po zatčení „repatriována“ do SSSR, kde probíhalo zevrubnéjší vyšetŕování. Nëkteri ješté pred odsouzením nevydrželi útrapy a zemŕeli ve vyšetrovacích vëznicich. Ti, kteŕí stanuli pred soudním tribunálem, byli souzeni nejčastéji die známého § 58 za protisovëtskou činnost, výše trestu se pohybovala ve výši nejméné 10 let pobytu v nápravné-pracovních táborech. Zatčení byli zároveň zbaveni práva kontaktu s príbuznými a platil pro né zákaz korespondence. Jejich rodiny proto o nich po celou dobu vëznëni nemëly žádné zprávy.16 Pŕestože nejvétší počet (až 80 %) zatčených a odvlečených osob byl potvrzeny hned v prvním poválečném roce (zejména v kvëtnu), zatýkání s deportacemi pokračovalo až do počátku padesátých let. Počty zatčených ale již zdaleka nebyly tak vysoké, jako tomu bylo v roce 1945. Od roku 1946 se rovnéž zmënil zpûsob zatýkání. Smerš byla v témže roce zrušená a její púsobnost z veiké části prevzala 3. správa MGB, jejíž Ústredná pro východní a strední Evropu sídlila ve Vídni. Právomoci této vojenské kontrarozvëdky však byly již omezenéjší (ztratila moc soudní) než u Smerš.17 Samovolné zatýkání sovétských orgánú ustupuje (i když prozatím ješté zcela nemizí) a osoby, o néž mëli Sovëti zájem, byly od československých orgánú vyžadovány sovétským velvyslanectvím nejčastéji s tím, že jde o válečné zajatce. Po uchopení moci komunisty v únoru 1948 probíhalo pŕedávání československých občanú sovétským represivním orgánúm již za otevŕené součinnosti československých úŕadú a zejména StB. Poslední takové prípady jsou zaznamenány ješté začátkem padesátých let.18 15 Blíže napŕ.: BYSTROV, V. Únosy československých občanú..., s. 53-82. 16 KOŔPIVOVÁ, A. Osudy ruské emigrace..., s. 33-34. 17 ČUKA, P. Únosy lidí..., s. 193. 18 ČUKA, P. Únosy lidí..., s. 209-211.
