Liszka József: Határvidékek. Határok és határtalanságok az összehasonlító folklorisztika és etnológia szempontjából (Komárom-Somorja, 2016)

2. Szöveges folklór

348

Szöveges folklór

urobili; kde sa aký hriech strhol, to iste boli jej chlapci na príčine, A doma! Ked si niečo z poludnia odložila k večeri, mohla byt istá, že jej ho vyňuchajú a vypaškrtia. Ba neobstálo sa jej ani mäso v hrnci. Keď len mohli prikradnúť sa k nemu, už ho oni vyvláčili a i nedovarené pohltali. Už si nevedela s nimi rady. Napomínala ich, prosila, trestala, bila. Všetko nadarmo. Naostatok celkom vyšla z trpezlivosti.

Raz mala ist do kostola. Pristaví obed k ohňu a zahrozí sa chlapcom:

„Chlapci! Nesprobujteže mi to mäso vyviáčiť, kým budem v kostole, lebo ak sa mi ho len dotknete, nikdy to mat detom ešte neurobila, čo vám ja urobím. Veď ja uvidím, či nezložíte tú ohavnú obyčaj, vy nehaneblivci!“

Chlapci sa jej do očú rozchichotali a ona rozhnevaná odišla do kostola.

Sotvaže vytiahla nohu z izby, milí chlapci poď rovno ku ohnisku, mäso vyfahali a pojedli.

Matka sa z kostola navrátila v tej nádeji, že sa chlapci prísnym zahrozením odstrašili od paškrtenia; ale príde ku ohnisku, nazrie do hrnca - hrniec prázdny. Tu sa neslýchaným hnevom rozpálila a v hneve vykríkla:

,Bohdaj ste sa zhavraneli, aby ste sa zhavraneli, žeby ste jeden z druhého mäso trhali!“

Sotva to vypovedala, v tom okamžení premenili sa chlapci na troch havranov, čiernych ako uhoľ, strepotali krídlami a trhajúc jeden druhého a strašne kŕkajúc, leteli, sám milý Pán Boh zná, kam.

(Dobšinský 1958)

strhi, zajisté její chlapci pfi tom byli; jestli pak je z domu pustiti nechtéla, dúm div že vzhúru nohama neobrátili, takové caparty tropili. Ani rady si už s nimi nevëdëla. Jednou pekla chléb; její tri synkové ustavičné za ní lezli, hnevali ji, za sukni ji tahajíce, aby jim už dala toho chleba. Již ji všecka trpélivost pomíjela; ríkala jim, že dostanou, až bude upečen, ale to bylo tak, jako když hrách na s ténu házi, oni piece škemrat neprestali a pritom se prali jeden s druhým a pod nohama se jí pletli. Nevédouc již, co s nimi pocíti, vyškrábla z dĺže kus tésta, rozválela je, jen tak pred ohném v horkém popeli napochytro upekla, a upečenou tu pos ušku na tri díly roztrhnouc, hodila ji tém chlapcúm, ikouc všecka rozhnévána: ,Tu ho máté, bodaj sté sa zhavranéliľ Sotva ta slova doŕekla, chlapci se promënili v havrany a ven dvermi uletëli.

(Nemcova 2012,161)

támadt, biztos, hogy a ô fiai is ott voltak; ha meg otthon tartotta őket, csínytevéseikkel fenekestül felforgatták a házat. Nem tudta az anya, mitévő legyen.

Egy napon kenyeret sütött; a három fiú ott ténfergett körülötte, incselkedtek anyjukkal, a szoknyáját cibálták, hogy adjon már nekik abból a kenyérből. Az anyának elfogyott a türelme; várjanak, míg megsül, mondta, de akárha a falnak beszélt volna, a fiúk nem hagyták abba a kunyerálást, ott lábatlankodtak körülötte, közben meg egymással is összeverekedtek. Anyjuk, hogy elhallgattassa őket, kiszakajtott a teknőből egy tésztadarabkát, szétlapította, és amúgy hamarjában megsütötte, aztán a lángost háromfelé törte, és mérgesen odavetette a fiainak:- Nesztek, bár csak hollóvá lennétek! Alighogy ezt kimondta, a három fiú hollóvá változott, és kiröpült az ablakon.

(Nemcová 1967,172)

prešla; hnévivé na né vzkfikla: .1 bodejž jste se všickni zkrkavčili!" Sotva ty nešťastné slova dopovédéia, promënili se její synáčkové v sedmero krkavcu, pohlédli smutné na matku, zatrepali kŕídloma, vznesli se do povetrí) a než se uieknutá máti vzpamatovala, zmizeli jí s očí.

(Némcová 1862, 296-297)