Jariš, Milan: Intelligenti; Q 664

- 36 Všiml jste si, pane profesore, že v naší době odsouzenci k smrti nevyslovují žádná poslední přání? Profesor Ne, to jsem si nevšiml. Sehnout Ano, a přece vždycky, za všech dob a režiná

v měli odsouzenci nějaká poslední přání. A ted se klidně na celém světě popravuje jakoby nic a nikdo si nic naposledy nepřeje. Jak to? Jak to, pane profesore? Profesor (se baví, ale začíná už tušit, že se za otázkou něco skrývá). Nu ano, jak to, pane Sehnout? Sehnout (se zastaví). Protože se jich asi nikdo na poslední přání neptá! Profesor (se dívá na hodinky). To je možné, pane Sehnout, ale ... Sehnout Už jsem u otázky, pane profesore. (Zamíří ukazováčkem profesorovi na prsa.) Přiznáváte vy, pane profesore, odsouzenci právo na poslední přání? Profesor A sakra, sakra, tím jsem se jaksi ještě nezabýval ... Ale myslím, že by nemohlo být námitek ... Rozhodně, pane Sehnout, jestli vám na tom záleží, rozhodně přiznávám ... Ale teď už promiňte. Sehnout (se nedá tak lehce odbýt). Děkuji vám, pane profesore, a teď dovolte, aby se odsouzenec Karel Sehnout hlásil u vás o své právo. Profesor (pochopil, ale 110 zcela správně). A říkal Jste, pane Sehnout, že se nejedná o žádnou upravu diety ... Ostatně, jakýpak odsouzenec, vy nás ještě přečkáte všechny. Sehnout (změkle)

.