Jariš, Milan: Intelligenti; Q 664

- 40 proto, aby mohli hluboko smekat před autoritami. Tak, a teď mně vyhoďte, pane profesore, protože jsem už překročil všechny meze. (Vstává.) Profesor (vstává též). Vyhodím, to se ví že vyhodím. Ještě jste mi ale dlužen vysvětlení. No, povídejte, pane Sehnout, co to bylo na vašem pokoji? r Sehnout Pane profesore, vy to přece chápete, člověka bolí, když vidí, že s takovým Šebelíkem, s takovou nickou, s hadrem se dělají všechny možné opičky a děvče, jako je Kalistová, opravdová hodnota se prostě ubíjí. Bolí člověka srdce ... Profesor (si čistí brýle). Bolí, bolí, mě taky bolí, jenomže mne se nikdo nezeptá a já to nikomu nevykládám, pane Sehnout. No tak běžte a - a přijďte si někdy pohovořit. Sehnout (odchází). Ale nezlobíte se na mne, pane profesore? Profesor (se ani neohlédne a začne přecházet. Vrhá postranní pohledyjaa křeslo, na němž seděl Sehnout, teď teprve začíná / diskutovat.) Vy, pane Sehnout, jste ještě mladík, než abyste mě učil k čemu mám hlavu, rozumíte? A řval na staršího člověka! (Odpovídá sám sobě, na samomluvu dosti objektivně.

) Ale vždyt tys Martínku taky řvéval, i na starší! ... To ne, a když, pak jsem musel být zatraceně v právu! A kdy a čím jste vy, pane Sehnout dokázal, že máte právo takhle mentorovat? Aha? (Pomalu se uklidnil, usedá za stůl a skloní se nad papíry.) Nu, ano, pochybovat, ovšem, pochybovat, to je mnoho, ale věřit člověku, to je víc! (Pracuje.

)